Zpracování informací (textů) na počítači

Historie sdružení INTERINFO ČR

29.04.2008 20:45

Historie sdružení INTERINFO ČR

V soutěžích v těsnopisu a psaní dělali naši reprezentanti čest už poválečné Československé republice. Pouze v USA v té době byl vyvinut systém těsnopisu strojového, Evropa zůstávala věrná těsnopisu grafickému (tužka - papír). Naši republiku proslavila zejména dvojice Matula - Matoušek. Jejich systém krácení, založený na analýze frekvenční statistiky, umožnil rychlost záznamu až přes 200 slov/min. Na psacím stroji dosáhla jako první mezinárodních úspěchů pracovnice ČTK Božena Vokurková. Velký vzestup výkonnosti umožnila spolupráce nejlepších čs. závodníků s výrobcem psacích strojů Zeta (později Consul), brněnskými Závody Jana Švermy, jejich konstrukčním a reklamním oddělením. Konstruktérům jsme testovali technické novinky, reklamní oddělení pravidelně před podzimním brněnským veletrhem financovalo tréninkové soustředění.

Metodicky o přípravu reprezentace pečovaly Státní ústavy těsnopisné v Praze a Bratislavě. Protože spolu s ministerskými úředníky rozhodovaly o složení reprezentačního družstva, stávalo se, že z desetičlenné výpravy zbylo jen pět míst na soutěžící. Ani v nominaci soutěžících nehrála vždy rozhodující roli sportovní kritéria. Na dotaz novinářů, proč např. vítěz mezinárodní veletržní soutěže v Brně (1965) nebyl zařazen do družstva "A", zněla odpověď: "protože není vhodné, aby hostitelské družstvo "A" bylo příliš silné, to by ohrozilo zahraniční účast při dalších ročnících. Proto začali českoslovenští závodníci prosazovat americký model nominace sportovců na Olympijské hry podle výsledků soutěže nominační, co nejvíce se podobající té, pro niž se má reprezentace jmenovat.

V roce 1965 jsem se poprvé stal vicemistrem světa za druhé místo v kategorii mechanických psacích strojů. S několika dalšími českými reprezentanty jsme se pak snažili iniciovat "poradní sbor Státního ústavu těsnopisného", ve kterém by byli zastoupeni závodníci s nejlepšími osobními rekordy a učitelé ze škol s nejúspěšnějšími studenty. V dobách diktatury ale tato kritéria nemohla být akceptována. Politický vývoj roku 1968 nám umožnil myšlenku "poradního sboru" rozpracovat do podoby, obvyklé např. v západní Evropě. Spolu s moderně uvažujícími vyučujícími (za mnohé bych rád jmenoval Jana Vraštila z Brna a Marii Janatovou z Trutnova) jsme začali připravovat zájmovou organizaci "Intersteno ČR". Kolektivními členy se měly stát školy, v nichž se vyučovalo psaní na stroji a těsnopisu. Členskou základnu ale měli tvořit hlavně soutěžící, studenti, administrativní pracovníci. Chtěli jsme ve spolupráci s brněnským výrobcem psacích strojů iniciovat pravidelné pohárové soutěže, ale také na základě průzkumů v praxi operativně měnit požadavky na znalost absolventů ekonomického školství a s nimi i podobu kvalifikačního certifikátu, byli jsme připraveni odhalovat a podporovat nadprůměrně talentované studenty. ... Srpen 1968 vše radikálně změnil.

Já v té době vedl technické oddělení (písárna, stenografie, dálnopis) redakce největšího českého deníku, Rudého práva. V tajných odborářských volbách tohoto pracoviště jsem počátkem srpna 1968 získal největší počet hlasů a s dalšími pracovníky redakce z tehdy již většinového progresivního křídla jsme ihned zpracovali petici s žádostí o odvolání konzervativního Oldřicha Švestky z postu šéfredaktora. Petici jsme na ÚV KSČ odevzdali 20. srpna v 10 hodin, ale už ve 23 hodin téhož dne jsem seděl u redakčního dálnopisu a do světa vysílal kadencí svých 600 úhozů za minutu zprávy o postupu invazních vojsk Varšavské smlouvy, oficiální protesty prezidenta republiky, vlády, parlamentu.

21. 8. 1968 v 8.05 hodin jsem poprvé v životě zažil pohled do hlavně odjištěného samopalu. Mířil na mne přes skleněnou přepážku a kousek výše tento realistický obrázek, zarámovaný příčkami zvukoizolačního okna, kompozičně doplňoval docela plachý úsměv ruského vesnického chlapce. Na hlavě měl stejnou vojenskou lodičku, jaké jsem pamatoval z doby, kdy naši rodiče takto oděné vojáky vítali coby osvoboditele od německé okupace v roce 1945. Uvědomil jsem si, že mi voják nevidí na ruce, takže jsem jeho rozpačitý úsměv opětoval, pohledem vyjádřil něco jako "každý děláme, co umíme", a pilně pokračoval v psaní do bělehradského Tanjugu.

Teprve po letech mi jak Jiří Hájek (bývalý ministr zahraničí), tak Ota Šik (bývalý místopředseda vlády) potvrdili, že právě informační kanál přes Jugoslávii fungoval nejlépe, texty z našeho dálnopisu dostávali do rukou během několika minut.

Významným příjemcem dokumentů, zpráv a reportáží se v srpnových dnech 1968 stal největší skandinávský deník Dagens Nyheter.

Pouze texty, zasílané do západního Německa, končily v rukou nepovolaných: když mi byly jako důkazní materiál v ruzyňské věznici v roce 1970 předloženy, nechyběl na nich předtisk dálnopisné centrály pošty Bonn. O principech kooperace velmocenských tajných agentů jsem tehdy neměl tušení.

Pro Švédy jsem ale zůstal dlouho v anonymitě, pár tisícovek dolarů novinářské ceny, kterou mi tehdy udělili, s mým (opět dálnopisným) souhlasem, rozdělili mezi československé emigranty-novináře. Teprve v roce 1990 jsem se Dagens Nyheter přihlásil a tak se dnes mohu kochat celostránkovou reportáží o spolupráci tohoto deníku s "již ne neznámým českým novinářem". Stránce vévodí fotografie, na níž si prohlížím archivní výtisk Dagens Nyheter z roku 1968 na Václaváku v roce 1990. Následující večeře se švédským velvyslancem a jeho pozvání do Švédska spolu s Alexanderem Dubčekem patří ke vzpomínkám nejvzácnějším.

Ale což tak zlehčit nostalgický tón představou, že bych se při psaní na klávesnici musel dívat na ruce? To redakční okno bylo zvukotěsné, nikoli neprůstřelné...

Myšlenka užší vazby závodníků-písařů s Těsnopisným ústavem dostala v sedmdesátých letech další ránu: vyhrál jsem sice kvalifikační soutěž pro světový šampionát 1971, ale dopis vysokého činitele ÚV KSČ řediteli Těsnopisného ústavu doporučil, abych naši vlast nereprezentoval. Stalo se. Prožil jsem si drasťák, jemuž se už mnoho let snažím usmívat: v okamžiku, kdy v Bruselu odstartovali, začal jsem v Praze psát také. S pevným odhodláním stát se mistrem světa jaksi dálkově. Nevyhrál bych, moje milovaná ajbíemka zmlkla po několika minutách...

Stejně jako v dobách stalinismu padesátých let byly o dvacet let později myšlenky na férové rozhodování o nominaci reprezentantů naší vlasti příliš rebelantské, myšlenka založení sdružení zaváněla protistátností. Na světových šampionátech jsem se s našimi reprezentanty setkával, zdravil se s členy jejich vedení, ale mnozí se mi vyhýbali. Vždyť mé jméno bylo ve vrátnici Rudého práva na seznamu těch, které vrátný nesměl vpustit ani na dvůr. Navíc jsem se dal do služeb Rakušanů!

Trenérem rakouského družstva v psaní na stroji jsem byl asi deset let. Výjezdy do zahraničí byly tehdy vzácné, většinou jsme trénovali korespondenčně, často rakouští závodníci přijížděli s psacími stroji za mnou. Dálkově řízený trénink ale nutil k vymýšlení nových metodických a motivačních prvků, z nichž mnohé znají dnešní studenti z kybernetické výuky psaní ZAV.

Zlatý odznak Rakouského stenografického svazu mi za vedení a úspěchy reprezentantů předal rakouský konzul v Madridu, prezident Intersteno a dlouholetý šéf svazu Wilhelm Zorn předání doplnil sdělením, že dveře k jednáním svazu jsou mi vždy otevřeny. Několikrát jsem této nabídky využil a tak blíže poznal i svazové zákulisí. Jako trenér Rakušanů jsem se také seznámil s nosnými osobnostmi světové organizace Intersteno.

I díky těmto poznáním a kontaktům jsem se po letech pasivity opět počátkem devadesátých let začal zabývat myšlenkou, že si naše vlast, země Komenského, zaslouží, aby v ní v jedné z klíčových oblastí vzdělanosti - zpracování informací - dostali slovo ve věcech metodiky výuky, tréninku až po reprezentaci republiky také iniciativní, kreativní a obětaví lidé mimo okruh státem placených.

Spolu s několika desítkami škol jsme v listopadu 1998 v Hodoníně sdružení Interinfo ČR založili a v únoru 1999 zaregistrovali. Přes třicet let starý sen yl naplněn. Bez mnoha přátel většinou z řad vyučujících a závodníků by tyto kroky nebyly uskutečnitelné ani dnes. Před třiceti lety jsem se snažil postrkovat starší, dneska děkuji mladším - v našem mladém sdružení jsem k vlastnímu úžasu seniorem.

Doufám, že mi proto jako senioru bude tolerován nejen poněkud nostalgický text této vzpomínky, ale i závěr, v němž bych rád zopakoval větu, která směr mnohých mých kroků spoluurčovala. Pronesl ji předseda vlády Oldřich Černík pár dnů po srpnové okupaci 1968: "Malé národy se musí bránit inteligencí." Rád bych na prahu činnosti Interinfo ČR z pohledu pamětníka dodal: "Interinfo ČR snahou o masovou klávesnicovou gramotnost a související rozvoj kybernetické výuky může přispět nejen k obraně proti tendenci omezit lidský život na první signální soustavu, ale i proti tendenci udělat z člověka otroka přetechnizovanému komfortu: v obou je totiž psaný a čtený text odsouván do pozadí, oběma těmto tendencím je klávesnicová gramotnost překážkou. Nemohu se zbavit pocitu, že naše republika - dnes menší než v roce 1968 - je oběma jmenovanými tendencemi opět ohrožována, byť na nás nemíří hlavně uniformovaných vojáků a byť ve složení munice většinou schází olovo. Braňme ji inteligencí, podpořme její obranu i šířením klávesnicové gramotnosti!"

Jaroslav Zaviačič
zakládající předseda Interinfo ČR

 

 

 

Kontakt

Zapsaný spolek Interinfo ČR

info@interinfo.org

Jílovská 427/25, 142 00 PRAHA 4 - LHOTKA

Vyhledávání

Anketa

Jsou tyto stránky lepší než ty minulé?

Interinfo ČR © 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode